Hrad Přimda se vypíná na jednom z vrcholů výrazné a krajinu ovládající hory (838 m. n. m.) mezi Tachovem a Bělou nad Radbuzou. Tato strategická poloha umožňovala daleký rozhled jak do nitra Čech, tak i do sousedního Bavorska, jehož současná hranice je od hradu vzdálena asi 10 km. Hrad rovněž kontroloval jižní větev tzv. Norimberské stezky (důležitá zemská stezka směřující z Prahy přes Plzeň do Norimberka). Jako knížecí a posléze královský opěrný bod představovala Přimda důležitý prvek v ostraze zemské hranice. Podobně jako Tachov či Domažlice byla Přimda centrem vlastního Chodského obvodu, jehož další významný bod tvořilo městečko Stráž. Přimda byla dokonce nadána i manským systémem, což byla skupina drobných šlechticů, majících k hradu vazalskou povinnost.
Přimda je všeobecně známá coby nejstarší dochovaný hrad „vrcholně středověkého typu“ na našem území. Tento jistě důležitý fakt však bohužel zastínil a dodnes zastiňuje mladší vývoj hradu, který si většina veřejnosti vůbec neuvědomuje. To nakonec na přelomu 60. a 70. let 20. století vyústilo ve zcela devastující zásahy, kdy byl za cenu mizerně provedené „opravy“ románské věže zničen prakticky celý zbývající hrad, a to včetně podpovrchových archeologických situací. Přitom Přimda nesestávala pouze z oné notoricky známé románské věže, ale jednalo se o relativně rozsáhlý a komplikovaný hrad s dynamickým a složitým stavebním vývojem.
Lze proto jen doufat, že následující doba bude již k posledním a značně zuboženým zbytkům kdysi slavného a důležitého hradu milosrdnější, neboť i ony zasluhují stejnou ochranu a péči jako dochovaná velká věž.
Kronikář Kosmas k roku 1121 zaznamenal: "Toho roku nějací Němci postavili uvnitř hranic českých ve hvozdě, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále." Tento ne příliš konkrétní údaj byl významným českým historikem Augustem Sedláčkem spojen s počátky hradu Přimda. K tomuto názoru se poté připojila řada odborníků vč. Dobroslavy Menclové, nebo Tomáše Durdíka. Dle této interpretace hrad neoprávněně na našem území vystavěl Děpolt II. z Vohburgu. Dle kronikáře se český kníže Vladislav, poté co obdržel zprávu o tomto činu, rozhodl k ráznému kroku. Hrad oblehl, dobyl a jen díky smířlivému zásahu Albrechta z Bogenu nebyla posádka pobita. Dobytý hrad byl následně panovníkem "zabaven" a stal se důležitou součástí českých zeměpanských opěrných bodů.
Zejména v posledních desetiletích se však spojení Kosmou popisovaných událostí s Přimdou stává čím dál problematičtější, přičemž většina odborníků se dnes kloní k jiné interpretaci. Z mnoha vážných příčin a indicií, které zde z kapacitních důvodů není možné rozvádět, je více než pravděpodobné, že onen hrad vystavěný "nějakými Němci" se nacházel na jiném, dnes však neznámém místě v Českém lese (uvažován je např. vrch Zvon u Pleše, nebo hrad Starý Herštejn). Zřejmě se jednalo o hrad nižší kvalitativní úrovně s převahou dřevěných konstrukcí.
Přimda jako taková je výslovně poprvé zmíněna až roku 1126, kdy je vyjmenována společně s Tachovem a Zhořelcem jako nově opravené pohraniční "pevnosti". Iniciátorem těchto oprav byl nejspíše kníže Soběslav I. Přimda ve své kamenné formě je tak dle současných poznatků nejspíše Přemyslovského založení. V rámci boje o knížecí stolec mezi příslušníky vládnoucího rodu byl roku 1148 na Přimdě Vladislavem II. uvězněn kníže Soběslav, budoucí Soběslav II. V roce 1150 byl svými přívrženci násilně osvobozen. Při té příležitosti byl zavražděn přimdecký purkrabí Bernart, jehož mrtvola byla poté shozena do přízemí věže. Soběslav však nadále bojoval proti legitimnímu panovníkovi, což vyústilo v jeho opětovné uvěznění na Přimdě, tentokrát však na dlouhých 12 let. Na svobodu se dostal až roku 1173 a poté, co usedl na knížecí stolec, nechal v Praze "osekati" bývalého přimdeckého purkrabího Kunrata Šturma, který jej po dlouhá léta na Přimdě střežil.
V průběhu 13. a značné části 14. století byla Přimda královským zbožím, které spravovali panovníkem dosazení purkrabí. Odlehlý a na samotné hranici království ležící hrad plnil kromě strážní také demonstrační úlohu a zároveň sloužil jako "prominentní" vězení. Byla-li potřeba někoho nepohodlného, avšak důležitého uklidit tak, aby sešel z očí i mysli, představovala Přimda ideální lokalitu. To se osvědčilo nejen ve století 12., ale i v následujícím, kdy zde byl roku 1249 po prohrané vzpouře proti svému otci uvězněn kralevic Přemysl Otakar. Přimdeckým purkrabím byl tehdy Ratmír III. ze Švamberka, který se přes počáteční komplikovaný vztah s Přemyslem Otakarem nakonec sblížil, a společně pak prošli řadou bitev včetně legendárního střetu s uherským vojskem u Kressenbrunnu. Přemysl Otakar II. přikládal Přimdě velkou váhu a důležitost, v rámci čehož dotvořil systém k hradu příslušejících chodských vsí. Také úřad přimdeckého purkrabího byl nesmírně důležitý, neboť v sobě mj. zahrnoval i velení ostrahy hranic. O tento úřad však Švamberkové přišli roku 1277, a to pro účast na vzpouře proti králi. Roku 1314 je zmiňován poslední královský purkrabí na Přimdě, poté následuje dlouhé období zástavních držitelů, jen zřídkakdy přerušované přímou královskou držbou.
Roku 1335 došlo k úsměvnému pokusu o dobytí hradu. Skupinka ozbrojenců německého krále Ludvíka Bavora v noci tajně překonala hradby a dostali se zřejmě do prostoru prvního nádvoří resp. předhradí. Zde však předčasně spustili vítězný křik, čímž zburcovali hradní posádku. Té se pak podařilo, i za pomoci zapálení hradebních ochozů a některých budov, útočníky vytlačit. Po roce 1341 byl hrad vykoupen kralevicem Karlem ze zástavy a následně zakotven (jakožto nezcizitelné královské zboží) v nikdy nepřijatém zákoníku Majestas Carolina.
Na počátku 15. století byli zástavními držiteli hradu páni z Oseka, s nimiž je spojeno již značně neklidné a nestabilní období v předvečer husitských válek. Purkrabím pánů z Oseka se stal Bohuš ze Štědré zvaný Tista. Ten na Přimdě soustřeďoval zbytky nejrůznějších zabijáků z již rozprášených lapkovských družin. Společně pak plenili blízké i daleké okolí, přičemž stížnosti na jejich řádění přicházely dokonce až z Berounska (!). Nebyla-li jejich lapkovská činnost přímo podporována pány z Oseka, pak jimi byla přinejmenším tolerována. Roku 1416 byla část přimdeckých zabijáků (asi 30 lidí) pochytána v krčmě v městečku pod hradem při hře vrhcábů. Lapkové byli následně převezeni do Prahy, kde je čekala poprava oběšením. Po této události uzavřel zástavní držitel Přimdy Boreš z Oseka zvaný Hrabě příměří s Václavem IV. To však netrvalo dlouho, neboť Boreš začal opět plenit oblast západních a severních Čech, tentokrát ve spojení s Jindřichem z Plavna. Proto proti oběma protagonistům vytáhlo královské vojsko, které poplenilo majetky Jindřicha z Plavna, dobyty byly jeho hrady Hasištejn a Štědrá, zatímco Přimda se vzdala bez boje.
Roku 1421 byla Přimda zastavena králem Zikmundem Jindřichovi z Jivjan řečenému Žito, a to s tím, že hrad musí být vždy otevřen králi. Tím se postavení Přimdy v rámci husitských válek jasně vyprofilovalo. V roce 1429 se válečné události dotkli městečka Přimdy, které bylo vypáleno husitským vojskem. Kališníci zřejmě původně hodlali dobýt i samotný hrad, ale pro silnou palbu z hradeb od záměru nakonec upustili.
V roce 1454 byl hrad i s rozsáhlým panstvím králem převeden na sice již upadající, stále však ještě významný rod Švamberků. Ti pak Přimdu zástavně drželi dlouhých 150 let, což se pro hrad posléze ukázalo jako osudové. Roku 1475 bylo Zdeňkovi ze Švamberka králem Vladislavem připsáno na hrad 200 kop, z čehož lze soudit, že zde proběhly nějaké opravy či úpravy. Za Zdeňka ze Švamberka se také objevují první spory mezi vrchností a přimdeckými Chody. V téže době rovněž táhlé rozepře mezi Švamberky a Gutštejny přerůstají v regulérní drobnou válku. Na nátlak Gutštejnů se v roce 1499 král Vladislav pokusí provést změnu zástavního držitele, avšak neúspěšně. Švamberkové tedy dále bohatnou z provozu Norimberské stezky (glejtování, výběr cla atp.). Zřejmě v důsledku toho nakonec Zdeněk ze Švamberka přesídlil na nedaleký pohodlnější hrad Třebel. Přimdu však zřejmě ještě stále udržoval, jak lze soudit z dalších 500 kop obdržených od krále. Na počátku 40. let 16. století získává zboží Adam ze Švamberka. Ten jej samostatně držel až do roku 1548, kdy bylo panství i samotný hrad rozděleno mezi něho a mladšího bratra Jindřicha. V té době byl hrad již poměrně zchátralý, pro což Adam ze Švamberka s manželkou sídlil především na tvrzi v Olešné. Druhá polovina 16. století se nesla ve znamení zostřujících se sporů mezi Švamberky a Chody. Ti si neustále stěžovali na porušování svých práv a výsad ze strany vrchnosti, přičemž jednotlivé kauzy nezřídka kdy končily u pražského soudu. Do celého konfliktu ještě vstupovaly rozepře mezi bratry Adamem a Jindřichem, kteří proti sobě vzájemně štvali své poddané z rozděleného přimdeckého panství. V letech 1568-73 si Chodové opakovaně stěžují (dokonce i u císaře), že hrad Přimda (jakožto jejich hlavní opora v obraně hranice) je vinou Švamberků ve špatném stavu. Stropy jsou prý zřícené, střechy prohnilé a na hradě bydlí pouze jediný vrátný. Nemalé finanční prostředky na údržbu hradu z královské komory pak Švamberkové měli používat na své soukromé stavby. Švamberkové rovněž měli neoprávněně mýtit pohraniční lesy na palivo do svých skláren. Roku 1574 pak Chodové celou situaci vyhrotili do extrému, když zavraždili jednoho ze Švamberských úředníků. Díky další stížnosti Chodů si můžeme udělat představu o hradním arzenálu v druhé polovině 16. století. Chodové uvádějí, že z hradu bylo Švamberky neoprávněně odvezeno 50 hradebních pušek, 25 hákovnic, cymbál a moždíř. Jedno dělo mělo být přelito na zvon a pouze dvě děla uskladněná ve věži byla ponechána na místě, protože bylo zborcené schodiště.
V roce 1592 (2 roky po smrti Adama ze Švamberka) byla králem vyplacena zástava a Švamberkové o hrad přišli. Teprve nyní vyšel najevo skutečný stav hradu, na který Chodové dlouhodobě upozorňovali. Švamberkové zpronevěřili většinu státních financí a neudržovanou Přimdu nechali téměř spadnout. V témže roce vznikly dva úřední popisy hradu (pouze Adamovy poloviny a společných částí) a do téhož roku se také hlásí zde prezentovaný historický model.
Již roku 1596, kdy byl hrad zastaven Jiřímu Bořitovi z Martinic, se hovoří pouze o "zámku pustém Přimdě". Ještě v roce 1609 vznikl další popis Přimdy, v němž je hrad označován jako rozbořený a opuštěný…
Další osudy opuštěného hradu
Po svém definitivním opuštění se hrad přirozeně rozpadal a postupně měnil ve zříceninu. V roce 1711 se po zásahu bleskem zřítila jihozápadní část donjonu a zasypala značnou část horního nádvoří. Dále je pravděpodobné, že se zřícenina stala, stejně jako většina opuštěných hradů, vítaným zdrojem stavebního materiálu pro okolní obyvatele.
S nástupem romantismu se začínají objevovat první kresby, popisy a půdorysy zříceniny, mezi nimiž je třeba vyzdvihnout zejména dílo F. A. Hebera. Již koncem 19. století dochází k prvním úpravám areálu zříceniny. Na horním nádvoří jsou odebírány mocné suťové vrstvy, přičemž byly odkryty základy obdélné budovy při západní obvodové hradbě a torzo obdélné stavby při skalním hřebeni. V rámci terénních prací byla zasypána hradní studna a z bezpečnostních důvodů bylo strženo torzo třetího patra věže. Další chystané práce přerušila první světová válka a navázáno bylo až v roce 1919. V letech 1919-1923 bylo znovu vyklízeno nádvoří, místy až do úrovně 1. patra sahající suť byla kompletně vytěžena uvnitř věže atp. Takto získaný materiál byl použit na dozdění jihozápadního nároží věže a jiných jejích částí. V rámci těchto prací vznikl dnešní ahistorický vstup do donjonu, stejně jako opěrný pilíř v severovýchodním nároží věže. Všechny jistě dobře míněné práce z přelomu 19. a 20. století bohužel značně znehodnotily autenticitu a vypovídací schopnost zříceniny, přičemž zničeny byly i některé archeologické situace. To nejhorší však mělo teprve přijít.
V roce 1968 byly zahájeny terénní práce v rámci příprav "opravy" hradu resp. velké věže. Při budování příjezdové cesty pro velký jeřáb byla těžkou mechanizací zcela zničena a rozšířena původní přístupová cesta s ještě patrnými vyjetými kolejemi od vozů. Zničeny byly i zbytky první a druhé brány, stejně jako relikty budovy přisazené k jižní části skalního hřebenu. Dnešní ohyb cesty ústící na horní nádvoří je také novotvarem, neboť byl proražen skrz klesající skalní hřeben. Dále byla zcela zplanýrována celá plocha horního nádvoří, čímž zanikly relikty budovy při západní hradbě, zbytky studny, pozůstatky zřejmě polygonální stavby s dochovanými kamennými schody atp. Rozvezením tohoto materiálu byla plocha nádvoří zarovnána do roviny a rozšířena při okrajích svahu. Důvodem planýrky nádvoří bylo zbudování jeřábové dráhy. Samotný jeřáb byl na místo dopraven v roce 1969, kdy již probíhal sběr kamenů na svazích hradního kopce.
V roce 1970 došlo k několika zcela devastujícím neodborným výkopům podél stěn donjonu, jejichž cílem bylo zjištění stavu základů. Přítomnost archeologa, nebo nějaká zvláštní metoda odkryvu nebyla považována za důležitou. Výkopové práce tedy prováděli dělníci Armabetonu, kteří postupně provedli výkopy podél severní a východní stěny věže, přičemž historické vrstvy prokopali mnohdy až na podložní skálu. V západní části sondy při severní stěně byla odkryta středověká obvodová hradba, která však překážela při vyvážení koleček. Proto byla hradba rozebráním plošně snížena a částečně zcela proražena, a to včetně předzákladu. Od roku 1971 navštěvoval lokalitu J. Kočandrle (památkář, který však nebyl archeologem), který pořizoval bohužel jen velice kusou dokumentaci prováděných výkopových prací. Zároveň prohrabáváním hald získal nemalé množství archeologických nálezů, logicky však bez potřebného kontextu. Další zcela nedokumentované výkopy byly prováděny někde na východním svahu, a také v interiéru donjonu.
Jen v rámci terénních prací před započetím samotné rekonstrukce tedy byly zničeny prakticky téměř všechny relikty celého hradu (krom románské věže) a zároveň značná část archeologických pramenů, které byly neodborně odtěženy. Co se movitých artefaktů týče, máme dnes k dispozici asi 1% oproti stavu, kdy by byly výkopy ve stejném rozsahu prováděny odborně.
Přestože lešení obklopovalo velkou věž až do roku 1977, většinu času se zde nic nedělo. Samotná rekonstrukce pak nedosahovala valné kvality a stavbě spíše uškodila, než pomohla (zpevnění korun zdí betonem atp.). V rámci oprav bylo částečně vyzděno jihovýchodní nároží, stejně jako překlad vstupu do přístavku donjonu, který se zřítil krátce před rekonstrukcí.
Roku 1973 byl Archeologickým ústavem ČSAV uskutečněn první regulérní archeologický výzkum. Původně mělo jít o rozsáhlý výzkum celého hradu, ovšem díky absenci jakéhokoliv zázemí i pracovních sil, byly nakonec položeny pouze dvě drobné sondy. V rámci nich byla před vstupem do přístavku věže zachycena spáleništní vrstvička porušená kamennou zdí nasucho. Vrstvičku spojil vedoucí výzkumu T. Durdík s požárem z roku 1335, zatímco stavba neznámého charakteru reprezentovaná zmíněnou zdí vznikla později - někdy v průběhu 14.-15. století. Rovněž byl datován dnešní vstup do přízemí přístavku, který vznikl až za Švamberků v 16. století. Uvnitř přístavku pak byla zachycena původní románská podlaha přízemí, tvořená kamenným zásypem prolitým maltou.
V roce 1985 došlo k řadě dalších svévolných výkopů zejména v jižní části skalního hřebenu, ale také v blízkosti samotného donjonu. Zničeny tak byly další archeologické situace. Tyto výkopy měli na svědomí účastníci místní školy v přírodě společně s některými zdejšími obyvateli. Z nalezených artefaktů se později archeologům od pachatelů podařilo získat pouhý zlomek.
V letech 2001 a 2003 byla Národním památkovým ústavem v Plzni provedena drobná sondáž v interiéru přízemí donjonu a v chodbičce v síle jeho západní stěny. V přízemí věže byla zachycena původní románská podlaha tvořená stejně jako v přístavku vrstvou kamenů prolitých maltou. V chodbičce v síle zdi byl zachycen práh vstupu, existence dříve uvažovaného schodiště však potvrzena (ale ani vyvrácena) nebyla. Rovněž bylo zjištěno, že v průběhu 15.-16. století již chodbička neplnila svůj účel, neboť byla z neznámých důvodů zasypána hlínou.
Zatím poslední destruktivní archeologický výzkum proběhl v roce 2012 a opět jej realizoval Národní památkový ústav v Plzni. Jednalo se o drobnou sondáž v souvislosti s výstavbou pokladny při okraji přístupové cesty mezi 1. a 2. bránou. Výzkum však nepřinesl žádná závažná zjištění.
Hrad je rozložen ve dvou výškových úrovních, přičemž přirozeným předělem mezi "horním" a "dolním" hradem je skalní hřeben táhnoucí se ve směru SV-JZ. Nejstarší románské jádro je situováno ve vyšší části SZ od zmíněného skalního hřbetu. V severní části horního hradu se nachází dominanta celého objektu - velká románská obytná věž (donjon), která je zčásti založena na skalním hřbetu, zčásti v úrovni nádvoří. Součástí donjonu je i současně vzniklý "přístavek" přikládající se k její západní stěně a obsahující mj. unikátně dochovaný románský prevét (záchod). Horní hrad byl obehnán obvodovou hradbou, jejíž jihovýchodní část byla založena na zmíněném skalním hřebeni. V něm byla také vylámána původní brána přístupná z vnějšku pouze po nějaké dřevěné konstrukci. Hradbou vymezené zhruba trojúhelné nádvoří obsahovalo kromě studny také další zástavbu, jejíž chronologie i konkrétnější podoba nám většinou uniká. K nejstarším částem však snad mohla patřit blíže neznámá, dnes zaniklá polygonální stavba v JZ části nádvoří.
V průběhu mladšího vývoje hradu postupně vznikala nejen další zástavba v prostoru starého jádra („palácová budova podél západní obvodové hradby, bašta obsahující kapli, budova při jižní části skalního hřebenu atp.), ale hradní areál byl rozšířen o svou opevněnou níže položenou část - dolní hrad/předhradí. Osu dolního hradu tvořila hlavní přístupová komunikace. Ta procházela skrz zřejmě věžovitou první bránu, před níž byl vylámán nevelký příkop přepažující prakticky pouze zmíněnou cestu. S bránou v pozdním období sousedila maštal, přičemž další obdobné stavby postupně vznikaly a zanikaly v různých místech dolního hradu. Zhruba v polovině své délky bylo dolní nádvoří přepaženo hradbou, v níž musíme předpokládat ve směru přístupu již druhou, zřejmě kulisovou, bránu. V jihozápadní části hradu pak vznikla zřejmě věžovitá hranolová stavba podpíraná dvěma mohutnými opěráky, a která byla zavázána do obvodového opevnění. Do zmíněné hradby byla zhruba v polovině její délky vevázána i drobná okrouhlá stavba neznámého účelu.
Bližší chronologie vývoje hradu nám však bohužel uniká, přičemž vzhledem ke zničení prakticky všech reliktů staveb i většiny archeologických situací ve 2. polovině 20. století se zdá, že ji již nikdy nepoznáme.
Tomáš Mařík
archeolog Muzea Chodska v Domažlicích
Výběr zdrojů:
Publikovaná literatura:
Bystrický, V. 2013: Západní Čechy v husitských válkách. České Budějovice.
Čechura, J. 2019: Historie Norimberské a Řezenské cesty na území západních Čech. Kladruby.
Durdík, T. 2007: Hrad Přimda. Praha.
Heber, F. A. 2002: České hrady, zámky a tvrze – západní Čechy. Praha.
Jánský, J. 2020: Páni ze Švamberka. Pětisetletá sága rodu s erbem labutě. Domažlice.
Menclová, D. 1976: České hrady 1. Praha.
Procházka, Z. – Úlovec, J. 1990: Hrady, zámky a tvrze okresu Tachov 2. Tachov.
Razím, V. 2008: K významu a stavební podobě románského hradu Přimda. In: Průzkumy památek 15/1, 39-56.
Sedláček, A. 2000: Hrady, zámky a tvrze Království českého XIII. Plzeňsko a Loketsko. Praha.
Sokol, P. 2013: Výsledky vizuálního průzkumu skalního hřebene a nové poznatky o zřícenině hradu Přimda. Hláska 24/1, 2-6.
Sokol, P. 2014a: Archeologie na hradě Přimda. Památky západních Čech 4, 53-68.
Sokol, P. 2014b: K podobě, funkční struktuře a původu románského donjonu hradu Přimda. In: Dějiny staveb 2014, Plzeň, 5-22.
Sokol, P. 2015: Výzkum a dokumentace zříceniny hradu Přimda: aplikace dokumentačních a prospekčních metod v areálu hradní zříceniny. In: Archaeologia historica 40/2, 429-455.
Sokol, P. – Wizovský, T. 2004: Hrad Přimda - archeologický výzkum, ikonografická analýza a rozbor malt. In: Durdík, T. (ed.): Castellologica bohemica 9, Praha, 335-347.
Široký, R. – Nováček, K. 1998: K počátkům Norimberské cesty na Tachovsku. In: Archaeologia historica 23, 59-71.
Vojkovský, R. 2013: Přimda. Hrad jižně od Tachova. Hukvaldy – Dobrá.
Nepublikované zdroje:
Kočandrle, J. 1971: Přimda hrad, o. Tachov. Nálezová zpráva za rok 1971. Rukopis NPÚ ú.o.p. v Plzni.
Krušinová, L. 1985: Předběžná zpráva o archeologickém výzkumu 7/85. Archiv archeologického oddělení NPÚ ú.o.p. v Plzni.
